Linoleum je plně přírodní podlahová krytina, dnes známá například pod obchodním názvem Marmoleum. Znáte jeho historii? Podívejte se, kdo linoleum poprvé vyrobil a jak se výroba v průběhu času vyvíjela.
Linoleum – materiál na podlahu z přírody
Linoleum je typ podlahové krytiny původem z přírody. Je vyráběné z několika přírodních materiálů. Obsah linolea tvoří ztužený lněný olej linoxyn, borovicová pryskyřice, namletá drť z kůry dubu korkového, dřevěné piliny a minerální plnivo, například vápenec. Dekor podlahovin dotváří obsažené pigmenty. Směs je nanesená na nosné podložce z plátna či pytloviny.
Linoleum je dodávané v rolích nebo i v podlahových dílcích.
Historie linolea od 19. století
Vynálezcem linolea byl Angličan Frederick Walton. V polovině 19. století si náhodně všiml pružnosti ztuhlého lněného oleje – linoxynu. Ztuhl mu na plechovce s olejovitou barvou. Napadlo jej, že by toho mohl využít a nahradit tak indický kaučuk.
Lněný olej ale oxiduje a tuhne velice pomalu. Pro urychlení procesu jej Walton zahřál společně s octanem olovnatým a síranem zinečnatým. Vznikla hmota podobná pryskyřici.
foto Wikimedia Commons.
Namáčel do ní kusy bavlněné látky či lnu, aby se postupně vytvořil silnější povlak. Ten pak seškrábl, rozpustil s benzenem a přivedl na svět nový typ voděodpudivého laku, například pro impregnaci látek. Celý proces si v roce 1860 nechal patentovat.
Výroba však byla pomalá a zájem o lak malý. V jeho továrně navíc došlo k požáru. Walton to ale nevzdal a začal skoro odznovu. Aby byla výroba rychlejší, směs dále vyvíjel. Přimíchal do ní piliny a korkový prach, aby směs tolik nelepila a dříve zatuhla. Na látku se dala nanášet už i shora, například natíráním.
Kampticon – konkurent Kamptuliconu
I nový výrobní proces si dal Frederick Walton roku 1863 patentovat, a to včetně možnosti potisku či ražby na svrchní stranu nově vzniklého materiálu. Navíc mírně odlišnou směs nanášel i na spodní stranu, už bez příměsi korkové drti.
Co z toho vzniklo? Nová podlahová krytina s názvem Kampticon. Použil velice podobný název již existující podlahové krytiny Kamptulicon. Tu vynalezl a nechal si patentovat Elijah Galloway v roce 1843. Jednalo se o podlahu vyráběnou z drceného korku a přírodního kaučuku.
Linum + oleum = linoleum
Pro větší odlišení Walton brzy svůj nový Kampticon přejmenoval na dnes už známé Linoleum. Název složil z latinských slov linum, což znamená len, a oleum, latinsky olej. Linum + oleum = linoleum.
Továrna na Linoleum od roku 1864
Od roku 1864 novou podlahovinu vyráběli v továrně Linoleum Manufacturing Company Ltd. ve Staines, blízko Londýna. Jelikož ale tou dobou byl na trhu konkurenční Kamptulicon i olejové plátno, trvalo ještě dlouho, než se povedlo linoleum prosadit.
Pomohla tomu masivní reklamní kampaň, otevření dvou obchodů přímo v Londýně a také nové vzory linolea. Přítel Waltona, Jerimiah Clarke, je navrhl podle řeckých motivů.
Noví konkurenti linolea a zrychlení výroby
S linoxynem experimentovali i jiní vynálezci. William Parnacot si nechal v roce 1871 patentovat odlišný způsob výroby. Do nádrže se lněným olejem vháněl horký vzduch, čímž výrazně urychlil oxidaci a ztuhnutí, jež navíc uspíšil následným ochlazením. Celý proces zkrátil na dobu pár dní. Waltonův výrobní proces přitom trval týdny.
Výsledkem Parnacotova způsobu výroby sice nebyl výrobek tak kvalitní, jako ten Waltonův, ale i tak měl Parnacott díky zrychlení výroby úspěch.
Nové Corticine bez podložky
Na trhu se postupně objevovaly podobné produkty i od jiných výrobců. Od Parnacota práva na výrobu zakoupila i společnost, která začala na trh dodávat novou podlahovou krytinu Corticine. Název pochází z latinského slova cortex – kůra. Podlahovina obsahovala větší množství korkového prachu a oproti Linoleu neobsahovala látkovou podložku.
Corticine však bylo levnější a proto veřejností poměrně oblíbené.
Waltonovo Linoleum až za oceán
I přes silnou konkurenci se Waltonovi povedlo Linoleum obchodně dostat až do Spojených států a několika evropských zemí. Největším výrobcem linolea na světě se stalo skotské město Kirkcaldy ve správní oblasti Fife, zhruba 20 km severně od Edinburghu. V roce 1877 tam bylo nejméně šest výrobců podlahové krytiny, například Michael Nairn & Co.
Výroba Linoea za velkou louží
Walton postupně s výrobou expandoval i do USA. Na Staten Islandu, roku 1872, společně s Josephem Wildem otevřel první továrnu na linoelum s názvem American Linoleum Manufacturing Company.
Městečko společnosti neslo název Linoleumville, časem přejmenované na Travis. Dodnes jej na mapě newyorského Staten Island najdete.
Postupem času vznikaly ve Spojených státech i další továrny na linoleum – například American Nairn Linoleum Company zakladatele Sira Michaela Nairna v Kearny, v New Jersey, postupně přejmenované na Congoleum-Nairn Company, a následně na Congoleum Corporation of America. Společnost existuje dodnes, ale v současnosti se v ní zaměřují na vinylové desky.
Velké rozšíření Linolea v neprospěch vynálezce a smutné prvenství
14 let po vynalezení Linolea Frederick Walton o svůj patent přišel. Nelíbilo se mu uvedení označení jeho podlahoviny v názvu konkurenční společnosti American Nairn Linoleum Company. Podal proto žalobu za porušení ochranné známky.
Jenže soudci se domnívali, že výraz „linoeum“ už ochrannou známku mít nemůže, protože došlo k velikému rozšíření a zobecnění označení tohoto typu podlahy mezi veřejností.
Kvůli této aféře dosáhl dokonce jednoho prvenství – šlo o první případ, kdy se původní název produktu stal obecně používaným pojmem i pro konkurenční výrobky.
Levné Linoleum pro vysoce zatížené prostory
Linoleum zaznamenávalo úspěchy po dobu skoro 100 let, hlavně díky dostupné ceně a velké odolnosti i v hojně využívaných místech, jako jsou třeba chodby.
Většina lidí však tuto podlahovinu zná hlavně ze své kuchyně. Tam totiž ve dvacátém století byla používaná nejčastěji a to zejména díky voděodolnosti i šetrnosti k na podlahu padajícím předmětům, včetně skleniček a porcelánu.
Linoleum Muralis – Lincrusta a další následníci linolea
Walton vyvinul i další materiály – už v roce 1877 například Linoleum Muralis, známější spíš jako Lincrusta. Jednalo se o velice odolnou linoleovou tapetu. Byla dostupná i v zajímavých dekorech sádry, dřeva nebo kůže. Podobným byl také materiál Anaglypta.
Zákazníci si mohli pořídit modernější podoby linolea s mramorovým nebo pruhovaným jaspé dekorem. K mání byla i napodobenina granitu. Ve výrobě vznikala smícháním granulí různých barev a jejich válcováním za tepla.
Mezi další podoby linolea patřila intarzovaná verze s geometrickými vzory a obrazci. V roce 1926 Waltonova společnost přivedla na trh reliéfní vykládané linoleum.
Na lodích hojně používané Battleship linoleum – až do Pearl Harbor
V prostorech s velkou zátěží, například na lodích, si oblíbili ještě více odolné Battleship Linoleum. Bylo vyvinuté tak, aby splňovalo tehdejší požadavky a nároky amerického námořnictva na podlahovinu pro paluby válečných lodí a ponorek, místo dřeva. Odtud pochází i označení podlahy.
Nevýhody linolea, mezi které tehdy patřila vyšší hořlavost, se ukázaly po útoku na Pearl Harbor. Z toho důvodu pak došlo k odstranění linolea z lodí a nahrazení jinými podlahovými krytinami.
Linoleum si oblíbili umělci včetně Picassa – objevili linoryt
Na začátku 20. století se linoleum rozšířilo z podlah také do tvůrčích ateliérů umělců. Použili dobře opracovatelný podlahový materiál pro tvorbu matric, jimiž tiskli menší i rozměrnější vzory.
Mezi autory, kteří uměleckou techniku linoryt používali, patřili Pablo Picasso, Henri Matisse, ale také český Josef Čapek, Karel Štika, Miloslav Holý.
Linoleum nahradil/o PVC – „lino“
Za socialismu byla podlahová krytina, podobná linoleu, k vidění skoro v každém panelákovém bytě. Nejednalo se však o přírodní linoleum, ale o umělý materiál vyrobený z polyvinylchloridu – PVC.
Podoba byla na první pohled tak výrazná, že oba materiály lidé často zaměňovali a PVC nesprávně označovali také jako linoleum, hovorově většinou „lino“.
Novodobý vzestup linolea i PVC
V současnosti už je veřejnost znalá. Zákazníci rozdíly mezi umělým PVC a linoleem vnímají. Přírodní linoleum je dodnes dostupné a oblíbené, například pod obchodním názvem Marmoleum, přičemž prošlo modernizací, vylepšením výroby a zlepšením vlastností.
Také PVC však prošlo skoro renesancí. Už se nejedná o materiál plný jedovatých látek, který časem ztvrdne a začne praskat. Dnešní nabídka PVC je velice obsáhlá, na trhu seženete mnoho kvalitativních tříd pro různá zatížení, PVC podlahu na pěnové i filcové podložce, s mnoha pěknými dekory.
Jak rozeznat přírodní linoleum od umělého PVC?
Rozdíl mezi linoleem přírodního původu a umělým PVC materiálem je znatelný na první pohled. Linoleum je totiž stejně probarvené až na nosnou podložku. Materiál má stejné složení v celé své tloušťce.
Oproti tomu PVC podlahovina má zpravidla střední nosnou vrstvu bílou či jemně krémovou. Dekor podlahy je natištěný na její svrchní straně a tvoří minimální tloušťku této podlahové krytiny. Při pohledu shora ale mohou oba typy podlahové krytiny vypadat velice podobně.
Máte-li doma linoleum, jak vám vyhovuje?
Čtěte také:
- Přírodní linoleum – z čeho se vyrábí a jaké má výhody?
- Co jsou PVC podlahy, kdysi levné „lino“, kolik stojí a kam se hodí
- Marmoleum Click – zaclickejte si přírodní plovoucí podlahu
Objevte další zajímavosti na podlahovém blogu.
